Nechanicko znak Mikroregion Nechanicko

Vyhledat v textu

Kalendář akcí

Drobečková navigace

Mikroregion > Historie - původní > Harfenictví

Harfenictví

HARFENICTVÍ A JEHO HARFENBURG
Zkoumáme-li osudy a vývoj Nechanic a to, jak se městečko dostávalo do povědomí široké veřejnosti a občas i do historie země v průběhu dvou minulých století, můžeme bez obav poukázat na čtyři hlavní skutečnosti: harfenictví druhé poloviny 19. století, bitvu 3. července 1866, zakázané závody Selské jízdy v roce 1947 a zámek Hrádek. Zatímco první tři se s různou intenzitou zasouvají do historických kulis zapomnění, zůstává zámek, vzhledem ke vzrůstajícímu zájmu cestovního ruchu, trvalým faktorem připomínajícím Nechanice. Ne-šťastná bitva i neuskutečněné závody trvaly jeden den. Harfenictví oproti tomu existovalo déle než půl století. Nebylo dosud beze zbytku prozkoumáno a zhodnoceno v širších sou-vislostech. Přesto zůstane pro město jedním ze stěžejních mezníků jeho dějin. Bez ohledu na to, že se mu začalo pejorativně říkat Harfenburg.

Začátky nechanického harfenictví je možné zasadit do poloviny 19. století, kdy se město začíná pomalu rozvíjet jako důsledek uvolnění po zrušení roboty v roce 1848. Nabývalo postupně širších rozměrů a vyvrcholilo v prvním desetiletí 20. století. Příčin bylo jistě více, ale tou hlavní byla tíživá hospodářská situace, která vystupňovala po ničivém válečném tažení v roce 1866. Mnoho lidí hledalo těžko obživu, rodiny byly velmi početné díky vysoké porodnosti. Proto se mnozí občané nerozpakovali hledat živobytí a vydělávat peníze v cizi-ně. Prostředkem k tomu byly větší či menší skupiny hudebníků, ve kterých jako doprovod-ný nástroj nemohla chybět harfa.

Harfenictví znamenalo do jisté míry přelom v dosavadním vývoji vandrovní lidové hudby, neboť poprvé nechaničtí harfeníci, obdobně jako jejich kolegové z Karlovarska a Chebska, podnikali cesty za výdělkem organizovaně, pod vedením kapelníka. Ten byl zároveň impre-sáriem, podnikatelem a bohužel leckdy i vykořisťovatelem. Expanze harfeníků začínala skrom-ně. Nejprve v hranicích habsburského mocnářství, zejména do Uher a jejich hlavního města Budapešti, později do Chorvatska, Haliče a severní Itálie. Poté, co se odvážili překročit hranice, vedly jejich cesty do carského Ruska, na Balkán, do Řecka, Turecka a také do Egypta. Nakonec se v poslední fázi vývoje ocitali až na Dálném východě v Mandžurii a působení Kudrnáčovy kapely je doloženo až v USA.

V orchestrech, jež začaly růst jako houby po dešti, nechyběly pro větší atraktivnost mladé dívky, ale i chlapci sotva škole odrostlí. Po krátkém zaučení doma na některý hudební nástroj, který kapela právě potřebovala, nejčastěji to byla harfa nebo housle, se tato mládež vydávala se svým patronem na daleká putování za roční mzdu. Ta byla předem vyplacena jejich rodičům. Nelze zastírat, že tyto částky mnohdy pomáhaly rodině se zbývajícími malými dětmi doma vůbec přežít. A právě tento neblahý způsob plateb se stal předmětem oprávněné kritiky různých veřejných činitelů nebo literátů, kteří na to měli právo. Řada dalších kritických připomínek pramenila z pouhé závisti údajně snadných výdělků.

Cesty putujících muzikantů s vozem taženým koňským potahem byly klikaté a v řadě případů plné občasné bídy a odříkání. Jen některé mimořádně kvalitní orchestry si mohly dovolit hrát po celou sezónu v hotelu nebo nějakém letovisku. Dost často se kruté podmínky a pobyt v cizině řešily za pomoci alkoholu, dívky se někdy propracovaly až k prostituci, mladí chlapci k žebrotě. I takové jevy některé kapely z Nechanicka doprová-zely. Právě ty pak vedly k napsání několika dobových kritických publikaci, jímž vévodí práce soudního adjunkta novobydžovského soudu JUDr. B. Gebauera, nazvaná Východo-české otrokářství. (Vyšlo nákladem Lidového družstva tiskařského v Praze v roce 1906, cena 1 K 20 hal.)

Gebauer nazval harfenictví národní ostudou a potupou, když je označil jako novodobé otrokářství vzhledem k podílu mládeže a jejího mravního narušování. Ve svých kritických soudech se však dopustil přehmatů a v některých partiích nehistorického pohledu a neobjektivního hodnocení. Na straně 4 uvedeného spisku popisuje prostředí, ze kterého vzešlo harfenictví, takto: "Na Nechanicku převládají bídné vesnice, bídné cesty a surový lid." O dvě stránky dále svůj úsudek znásobil slovy: " Zanedbané, špinavé vesnice, bídné cesty, hrubý, urputný lid - to je dominující ráz oblasti harfenické." Nemusíme pochybovat o tom, že bídné cesty a neupravené vesnice byly i jinde. Z hlediska historie se zmýlil, když napsal, že harfenictví existovalo v Nechanicích odedávna. Věrohodnost svého pamfletu postavil Gebauer na skutečnosti, že popsal negativní případy projednávané u novobyd-žovského soudu. Z těchto faktů pak vycházeli další autoři, kteří o harfenících psali ať již odborná pojednání nebo beletrii. Jednostrannému pohledu se nevyhnul chlumecký V. Horyna v knize Žebrochtivci a davídkové a později i v odborné publikaci Vlastivěda Královéhradecká, a také pardubický spisovatel K. Krpata v Harfenické kruciatě. Ještě v roce 1994 psal Josef Rodr ve stati Chození s muzikou, otištěné v časopise Hudební ná-stroje, o "honorářích získaných souhrou harf a vlnivých spodniček" nebo "harfička zvaná žebro se vskutku uměla proměnit v návnadný instrument žebráků a nevěstek." Takto sociálně přitažlivé téma lákalo i starší autory, jako například nechanického učitele F. L. Sála v knize Harfenické děti, K. Jonáše v knize Žebrochtivci, ale i Josefa Štolbu ke krátké zmínce v knize Z mých pamětí. Štolba se díval na problém zcela realisticky a navrhoval, aby roční výdělek dětí byl ukládán do sirotčí pokladny, aby peníze nedostávali rodiče, kteří z nich pohodlně žijí. Pak by mnozí své děti neprodávali do ciziny. Zároveň ale podo-týká, že by toto byla záležitost soudu a dobré evidence. Štolba také intervenoval u okres-ního hejtmana barona Malovce, aby nebyly tak benevolentně vydávány pasy různým hudebním společnostem se špatnou pověstí. Harfeničtí podnikatelé si je však opatřovali oklikou prostřednictvím úplatných úředníků, kteří hejtmana zmanipulovali a vylákali jeho podpis takovým způsobem, že o tom ani nevěděl. Ani JUDr. Alois Rašín nehodnotí ve svých memoárech harfenictví pochvalně, spíš naopak. Mnohem opatrnější a objektivnější je Josef Pešek v závěru své monografie o dějinách Nechanic.

Nikdo z těchto spisovatelů však harfenickou kariéru nepoznal na své kůži a z vlastních prožitků tak, jako nechanický občan, Václav Elsner, který ji popsal ve vzpomínkových statích "Zapomenutá historie českých muzikantů na Rusi v letech 1850 -1917". Posledním v řadě, kdo se začal problematikou harfenictví zabývat, je pražský hudebník Jiří Kleňha. Zvolil jediný možný a správný postup: Obrátil se ad fontes - k pramenům a položil si dvě základní otázky. Pocházelo organizované harfenictví jen z Nechanic? Proč dr. Gebauer popsal jen stinné stránky tohoto muzikanství a nechtěl vidět možné kladné jevy? Výsled-kem jeho poctivého bádání byla kniha "Harfenictví v Čechách" vydaná vlastním nákla-dem v Praze roku 1998, jejíž podstatnou část tvoří "Historie vandrovních muzikantů z Nechanic", jak zní podtitul. Studii napsal za vydatné spolupráce bývalého ředitele ne-chanické školy Václava Hořejše. Ten v průběhu let soustředil nebývalé množství faktogra-fického materiálu, který J. Kleňhovi nezištně poskytl. Bohužel Hořejšová vlastní práce s tématikou nechanického harfenictví "Z kořenů nouze" je zatím pouze připravena k vydání.

Ve všech uvedených dílech se dočteme o řadě lidských osudů, o způsobu verbování mladých lidí do harfenických kapel, o výdělku podnikatelů - harfenistářů, jak organizátory tohoto hnutí pojmenoval Gebauer. Rovněž o tom, jak se harfenictví z Nechanic rozrůstalo do sousedních okresů včetně popisů korupce při získávání dokladů k vycestování apod. Novátorské a objevné pohledy přináší především Kleňhova kniha. Mimo jiné upo-zorňuje na předchůdce - německé harfeníky ze sudetské obce Přísečnice a okolí. Hodnotí dvě fáze vzestupu společenského života Nechanic, který se neobešel bez hudby. Prvý nastal po příchodu harrachovských panských úředníků do městečka, po vyhoření jejich sídla a pracoviště - sadovského zámku. Podruhé se tak stalo za méně vznešených okolností, to když do Nechanic přišli řemeslníci pracující na stavbě zámku Hrádek. Kromě fundované-

ho rozboru příčin různých negativních jevů hledá i možné klady. Ty spatřuje v ekonomickém přínosu navrátivších se harfeníků, neboť se v městečku zakupovali. Získávali zejména pozemky a stavěli si domy. Tak vznikly například dvě nové ulice města. V závěru popisuje Kleňha nechanickou háčkovou harfu a uvádí dobovou hudební literaturu - harfenické písničky. Z četných poznámek V. Hořejše, jimiž autor svůj text oživuje, se dovídáme mnohé zajímavosti a podrobnosti o vlivu a působení harfeníků v Nechanicích po jejich návratu. Tak například chválí braty Šimákovy, kteří z peněz vydělaných v cizině vybudo-vali cihelnu. Popisuje historii výstavného domu čp. 9, který původně vlastnil nejbohatší nechanický harfeník Albín Novotný, jemuž se přezdívalo Rotšild. Zábavná je poznámka o eskapádách tohoto muže, když čas od času přijížděl z Hradce Králové do rodného města a okázalým způsobem hostil celou hospodu. Závěr Kleňhovy knihy vyznívá optimisticky. Konstatuje, že není třeba, aby Nechaničtí lámali nad harfenickou minulostí hůl a potomci harfeníků se za své předky styděli, ale naopak byli na ně patřičně hrdí.

Historie harfenictví na Nechanicku je tak pestrá a složitá, že ji nelze do podrobností popisovat. Statistika při sčítání lidu v roce 1890 udává, že jen z Nechanic bylo přes 200 lidí ve světě. Po přečtení některých z vyjmenovaných knih dojde přemýšlivý čtenář k vlastnímu objektivnímu úsudku. Neměl by brát ovšem do rukou jen ty spisy, které vidí a hodnotí celou záležitost pouze negativně. Přestože je literatura o tomto tématu poměrně bohatá, čeká historie nechanického harfenictví na další odborná bádání. Jedno závažné a dosud plně neobjasněné téma souvisí s cestou harfeníků zpět do vlasti po skončení první světové války, která je považována za definitivní závěr harfenictví. Jedná se zejména o ty hudebníky, kteří se vraceli z Ruska v legionářské uniformě nebo jen využili možnosti se připojit k naší zahraniční armádě při cestě do Československa. Zcela neobjasněné jsou osudy těch, kteří v cizině zůstali a již se nikdy nevrátili. Mnozí harfeníci odpírali vojenskou službu, vyhýbali se jí a byli vyzýváni k odvodům na rakouských konzulátech. Neméně zajímavé je doznívání harfenictví a dožívání harfeníků v Nechanicích a okolních obcích. Napínavé je vyprávění V. Hořejše, jak se mu podařilo získat a po dlouhých peripetiích opravit pravou nechanickou háčkovou harfu, zřejmě jednu z posledních.

Každá podrobnost o působení těchto potulných muzikantů doma i ve světě zasazená do dosud neúplné historické mo-zaiky je proto cenná, ať vypovídá o případech negativních či pozitivních.
Na závěr uveďme drobný příklad dvou autentických svědectví, která se nezávisle na citované literatuře podařilo objevit. Nejsou bohužel příliš kladná, pro nás alespoň trochu úsměvná. Farář Josef Hlavsa, svérázná osobnost a představitel bojovného katolicismu, působící v Nechanicích na přelomu 19. a 20., století si poznamenal do tištěného adresáře okresu Nechanice tři postřehy doslova takto:"Jedna ošklivá vlastnost harfeníků Nechánských jest, že ukrutně přelhávají kněze. Ze-jména nelze na ně spoléhati ohledně údajů matričních. Tu jsou nejméně spolehliví a přelhou  člověka každým okamžikem. Tu je si zejména dobře dát pozor1."
"Harfáři mají hospody u města Prahy, u Koruny, v lubenské ulici Dvořák, Čáslavský u Vykuka, u Sokola Hyršl, Prokopův hostinec. Mimo to zakoupili harfáři velké množství domů v Nechanicích. Stavitel Hýsek fos. v té době začal stavební ruch - vystavěl mnoho domků, které zakoupili harfáři. I mnoho polí, ale rolničením nechtějí se zanášeti, protože rolnictví nerozumí a mnoho nevynáší. Do roku 1896 šlo harfářúm dobře, ale od té doby klesají, zvláště nyní v rusko - japonské válce."
"Dne 25./li. 05 nový hostinec harfáře Mrkvičky Ant."

Hlavsa byl pečlivý administrátor a pokud mu harfeníci přiváželi z ciziny různé doklady psané v cizích jazycích, posílal je přes královéhradecké hejtmanství pražskému místodržitelství k překladu. Důležitost matričních dokladů považoval Hlavsa za prvořadou a v glosách psaných na deskách varoval: "Žádá se uctivě, by tyto originály listin byly pečlivě uschovány - nepřehazovány - jsou to listiny, kterých po druhé nelze dostati. Jsou to důkazy aktů křestních, oddacích, úmrt-ních, je to zvláštní památka osady nechanické." Druhý doklad je obsažen ve staré školní kronice. Zápis z roku 1876 zní: "V tomto roce až na jedno školní dítko - Žďárskýho Josefa - žádné další ze školy za harfenictvím neodešlo. Dítky školní najímaly se před odejitím do světa jako o veřejné dražbě a rodičům závdavek peněžitý do ruky byl dáván."

Řídící učitel školy dále poukazuje, jak se s těmito žebravými dětmi v cizině nelidsky zacházelo. Na cizích konzulátech byly sepisovány stížnostní protokoly a zasílány přísluš-ným školským úřadům. Uvádí rovněž, že přestupnici byli i za hranicemi stíháni a učitel byl proto doma napadán nadávkami a dokonce mu bylo vyhrožováno zabi-tím. Tvrdit nepravdu by si asi těžko dovolil, nebot pod tímto zápisem je kontrolní doložka: viděl 12. března 1878 K. Jelínek, c. k. okresní školdozorce. Nebo snad právě proto bylo vše trochu jinak?

Těžko dnes také můžeme zjišťovat, zda Nechanice reprezentovaly v zahraničí ve větším počtu kvalitní kapely nebo ty, které se stávaly terčem kritiky. Řada pamětníků ve městě má před očima a hodnotí harfenictví prizmatem setkání s poslední žijící rázovitou harfenistkou, starou Truxovou, která byla viděna málokdy střízlivá. Chodila o svátcích Josefů, Václavů, Františků a dalších jmen s harfou po městě a zpívala oslavencům dostaveníčko neboli "štandrdle". Lidé její slabinu znali a kromě pe-něz ji počastovali i kořaličkou. Josefů bývalo ve městě nejvíc, a podle toho v tento den také dopadla. Naopak o harfenících, kteří žili tichým, skromným životem renti-érů, řemeslníků, či si přilepšovali na políč-ku a zahradě, téměř nikdo, kromě sousedů, nevěděl. Mnohdy to spoluobčané, zejména ti mladší, poznali až při pohřbu, když Pilcova kapela, jakmile pohřební kondukt vyšel od kostela, zahrála jako smuteční pochod píseň Volga, Volga, mať rodnaja... Pravdou asi zůstane, že kladné případy a události snadno pomíjejí, zatímco odpudivé a zavrženíhodné se přetřásají mnohokrát a dlouho přetrvávají. To platí i v současné době a o nechanickém harfenictví dvojnásob.