Nechanicko znak Mikroregion Nechanicko

Vyhledat v textu

Kalendář akcí

Drobečková navigace

Mikroregion > Historie - původní > Významné osobnosti

Významné osobnosti

RODÁCI A TI DRUZI
Většina obyvatel Nechanic i širší veřejnost zná jména nejslavnějších rodáků z oblasti umění, Ignáce Raaba, Jana Křtitele Vaňhala, Jana Novopackého, ze sféry politické JUDr. Aloise Rašína. Vedle nich jsou osobnosti, které mají jiný vztah k městu vyvolaný tím, že zde žili, tvořili a po čase třeba odešli jinam, jako například notář a spisovatel Josef Štolba nebo bývalý starosta Antonín Čerych. O všech vyjmenovaných jsou zařazeny samostatné medailonky. Kromě nich existuje celá škála dalších rodáků, tvůrců, veřejných činitelů, či osob jinak spjatých s Nechanicemi, kteří z různých důvodů nejsou v povědomí obyvatel města dostatečně zafixováni. Jsou známi méně, neboť zejména někteří rodáci působili mimo město nebo jejich dílo zůstává dosud z různých důvodů nezhodnoceno. Přesto nelze jejich činnost pominout. Prvním z nich je spisovatel JAROSLAV DURYCH.

Teprve nedávno, když v roce 1995 vydalo nakladatelství Torst knihu Kouzelný kočár, \\ yšlo najevo, že její autor Jaroslav Durych má úzký vztah k Nechanicím. Je to vedle dramatika Josefa Štolby druhá osobnost v oboru literatury, která ovšem patří svým dílem do první poloviny 20. století. Durych byl pro rozporuplné osobní názory, ale hlavně pro obsah a ideové zaměření svého díla dlouhá léta opomíjen a nevydáván. Důvodem byly jeho politické postoje za tzv. druhé republiky v letech 1938 -1939, ale hlavně proto, že byl označen za vůdčí osobnost skupiny katolických spisovatelů. Tím se vytratil na čtyřicet let z dějin našeho písemnictví, nebo byl v odborných publikacích uváděn jen okrajově.

Kouzelný kočár, kniha pojednávající o genezi rodu Durychů, je v druhé části tohoto obsáhlého memoárového díla zcela věnována našemu městu. Nese název Nechanická romance a autor zde sleduje předky rodiny své matky, která pocházela z Nechanic. Jmenovala se Božena Zabková a narodila se jako čtvrtá z jedenácti dětí v čp. 56 v tehdejší Lubenské ulici. Její otec, Norbert Zabka, byl majitelem mydlářské živnosti. Rodiče později koupili a odstěhovali se do domu čp. 86 na rohu náměstí a Hrádovské ulice. Rod Žabků byl ve městě silně rozvětven. Příjmení v podstatě koresponduje s přírodní situací v okolí Nechanic, kde ještě před regulací Bystřice se do poloviny minulého století vyskytovalo velké množ-ství žab.

Podle reprodukovaných fotografií v knize Zlatý kočár byla maminka Jaroslava Durycha neobyčejně krásná dívka a žena. Hrála se svými sestrami pilně ochotnické divadlo pod vedením Štolbovým. Její otec byl zakládajícím členem Hlaholu a zasloužil se jako první radní o to, že divadelní spolek mohl hrát v sále radnice, jehož prostor byl pro tento účel ro/šířen. Starší bratři byli funkcionáři ochotnického spolku - Norbert pokladníkem a Vít jednatelem. Tehdy ještě slečna, Božena Žabková, vystupovala i na mnoha akademiích. Hrála při tom na klavír, zpívala a recitovala verše.

Jaroslav Durych vzpomíná dojemně s úctou a láskou na svou matku, kterou však příliš nepoznal. Božena Důry chová v nedožitých třiceti letech zemřela v Kolíně na tuberkulózu 18. června 1862, v době, kdy jejímu druhému synovi Jaroslavovi bylo šest let. Otec, Václav Durych, nebyl schopen se starat o čtyři dorůstající děti, a tak Jaroslav putoval do zámku v Libčanech na vychování k tetě Jaroslavě, bezdětné sestře své matky, provdané za harrachovského úředníka. Když za pět let zemřel i Jaroslavův otec, byl jako naprostý sirotek vychováván u dalších příbuzných, mj. také po nějaký čas u své nechanické babičky Josefy Žabkové a další tety Pepičky.

Životní osudy Jaroslava Durycha byly strastiplné. Dokázal však vystudovat gymnázium a posléze i medicínu a stal se vojenským lékařem v Olomouci. Jako útočný katolický publicista a novinář se uplatňoval v časopisech Rozmach a Akord. Za druhé republiky 1938 -1939 se spolu s ostatními katolickými spisovateli postavil proti představitelům první re-publiky i proti vlastenecky smýšlejícím literátům, jako byl například Karel Čapek. Na počátku okupace v r. 1939 byl propuštěn z armády a pensionován, aby se po válce již zpět nevrátil. V padesátých letech přestal být vydáván a nemohl ani časopisecky publikovat. Nastoupil jako lékař na zdravotní středisko v Praze Vršovicích.

V květnu 1956 byl Jaroslav Durych naposledy v Nechanicích i na dalších místech v kraji. Opatřoval si podklady pro knihu Zlatý kočár. V dopise své dceři Slávince o tom píše: "Nej-krásnější to bylo v Nechanicích, kde jsem si mohl zevně i uvnitř prohlédnout Žabkovský dům i se vším příslušenstvím a aspoň zběžně si pročíst kroniku ručně psanou, ze které asi třetina se týkala rodičů, bratrů a sester mé maminky". (Jednalo se o Slávovu kroniku.) "Byl jsem tam hostem u pana notáře, který ovšem ví o Nechanicích všecko..." (Zřejmě u notáře JUDr. Šebka.)
Knihu Zlatý kočár dokončil Durych kolem poloviny března 1962 před odchodem do nemocnice, kde 7. dubna zemřel. Byl rodákem královéhradeckým (2. XII. 1886). Jeho stěžejní dílo o osudech Albrechta z Valdštejna je historický román Bloudění, s podtitulem Větší valdštejnská trilogie.

JAROSLAV BOK
Rodák z Čáslavi, se přistěhoval s rodiči a třemi bratry na počátku třicátých let do Nechanic a zůstal jim věrný až do své smrti 20. listopadu 1976. Vyučil se cukrářem v Praze a tovaryšská léta prožil v několika městech. V roce 1935 si založil v Nechanicích cukrářskou živnost. Krámek měl v domě pana Lehkého na náměstí, dílnu ve dvoře.

Od mládí se u něj projevoval talent k malování, avšak chudé rodinné poměry mu nedovolily odejít na studie. Ještě jako třicetiletý se pokoušel o odborné školení. Svědčí o tom do-pis v jeho pozůstalosti od akademického malíře Aloise Kalvody. V něm se mu Mistr omlouvá, že pro nemoc a vysoký věk jej nemůže přijmout do své malířské krajinářské školy, kterou vedl v Běhařově, obci mezi Nýrském a Klatovy. Při tom vzpomíná vřele na jeho otce, se kterým sloužil na vojně v Brně. Školou A. Kalvody prošla celá plejáda vynikajících českých krajinářů a je velká škoda, že Jaroslav Bok tuto možnost nestihl.

O to víc usiloval o proniknutí do tajů malby jako autodidakt, což se mu podařilo díky nezměrné píli, zejména v technice olejomalby. Pracoval podle skic a také podle fotografií, které si sám pořizoval. Jeho životním námětem bylo panorama Nechanic ze všech světových stran, dále podzimní krajina, zátiší a ovocem a také moře, s jeho rozbouřenými příbojovými vlnami. Toto poněkud nezvyklé téma mu umožnilo studium obrazů Beneše Knúpfera, našeho jediného malíře marín v 19. století.
Ačkoli se především musel věnovat hmotnému zabezpečení rodiny a řemeslo jej hodně vyčerpávalo, je jeho malířské dílo rozsáhlé. Bohužel neexistuje žádný soupis a ani autor si

vlastni evidenci nevedl. Obrazy jsou roztroušeny po mnoha nechanických rodinách, ale i mimo město v Praze, Hradci Králové, Dvoře Králové a řadě dalších. S trochou nadsázky lze říci, že jako si čeští bratři brali s sebou do ciziny Bibli kralickou, tak nechaničtí občané, když se stěhovali z rodného města, dávali si od J. Boka malovat panorama Nechanic. Tak jeho obraz emigroval s panem Kosem až do USA.

Jarda Bok, jak mu nechaničtí spoluobčané říkali, maloval především v zimě. V ostatním čase, kromě práce v dílně, jej bylo vídat jak na velocipédu s dvojkolkou, na níž byla upevněna bílá bedna se zmrzlinou, objíždí okolní obce o poutích, posvíceních a dalších slavnostních příležitostech. Také nechyběl se zmrzlinou na žádném fotbalovém utkání tehdy slavného SK Nechanice.

Jako výtvarník byl člověk zvídavý a tato vlastnost jej mohla stát život. Na konci války, když byla vybombardována pardubická rafinerie minerálních olejů, nazývaná lidově "Fantovka", vsedl na kolo a jel se na místo podívat. Přivezl si jako suvenýr střepinu z bomby a s příslušným komentářem ji vystavil ve výloze. Nahradil tím na čas dosavadní poutač, na který se mnozí občané pamatují. Byl to velký dřevěný a nádherně propracovaný model hradu Karlštejna zhotovený ve spolupráci s panem Elsnerem. Podruhé se dostal do přímého kontaktu s válečnými událostmi 8. května 1945. Opět vsedl na kolo a jel se podívat na odzbrojováni prchající německé armády u Kobylic. Tam byl postřelen dávkou ze samopalu střelou dum-dum do ruky a čistým průstřelem do nohy. Končetinu se v nemocnici podařilo MUDr. Slavíčkovi sice zachránit před amputací, ale ohýbat při chůzi již nešla.

Ani pak neztratil Jaroslav Bok životní elán. Koupil Hyršlův hostinec na opačné straně náměstí a přemístil do něj cukrárnu (dnes nová budova Unimarketu). Jako dlouholetý člen Sokola se začal podílet na výzdobě tradičních sokolských šibřinek, konaných před válkou ještě v radnici. Celá sokolovna jím byla každoročně, počínaje plesovou sezónou roku 1946, kompletně vyzdobena podle zvoleného rázu šibřinek. První byly "Pod slovanskou lípou", pak následovaly rok co rok další, například "V pekle", "Z pohádky do pohádky", "Na tý louce zelený" atd. Prokázal, že je nejen výborný krajinář, ale i zdatný figuralista, protože jeho postavy v životní i nadživotní velikosti měly dokonalý tvar, správné proporce a především výtvarný švih, byť byly malovány jen hrudkami a na balícím papíře. To, že sibřinky byly mimořádnou společenskou událostí a sokolovna nabita k prasknutí, bylo i jeho zásluhou. Výzdobu si od sokolské jednoty kupovali pořadatelé v jiných městech.

Po združstevnění cukrárny v rámci Jednoty řešil J. Bok situaci razantně. Přešel do propagačního oddělení ZVU, kde se plně rozvinul a uplatnil jeho výtvarný talent. Umělecké vlohy nebyly v Bokově rodině ojedinělé. Jeho bratr Bohouš byl jako violončelis-ta dlouholetým členem karlovarského lázeňského symfonického orchestru.

JAROSLAV MEJSTŘÍK
V Nechanicích dosud žije řada pamětníků na Jaroslava Mejstříka, skromného nenápadného chlapce a později mladého muže, dobráckého obličeje a srdečného chování.
Narodil se v rodině kameníků s dlouhou historií, jako druhorozený syn 1. července L930. Jeden z jeho předků, Josef Mejstřík, který byl autorem mnoha pomníků, například v Mokrovousích a Prasku, obou na pamět padlým v první světové válce, zhotovil dle modelu pomník Mistra Jana Husa na nechanickém náměstí.

Jára, jak mu kamarádi a vrstevníci říkali, byl ve škole nevýbojný, což vyplývalo z jeho mírumilovné, klidné povahy, spíš trochu zádumčivé a hloubavé. Protože jeho starší bratr Emil se již rodovému kamenickému řemeslu věnoval, vyučil se Jaroslav radiomechanikem u firmy Ježek v Hradci Králové v roce 1947. Na podzim po vyučení odešel do Prahy, aby se věnoval studiu na škole dekorativního umění a využil tak malířského nadání, jež se u něj projevovalo již na měšťanské škole. Po absolvování dvou let byl přijat na Akademii výtvarných umění. Měl štěstí, neboť se dostal do ateliéru profesora Miloslava Holého, našeho vynikajícího krajináře.
Mejstříkovi toto studijní zařazení plně vyhovovalo, protože k malbě krajiny silně inklinoval. Později ovšem opustil prchavé a náladové zachycení přírody, jak ji malovali impresionisté, a dopracoval se vlastního charakteristického pojetí krajiny. Ještě za studií si za pomoci rodičů zakoupil opuštěnou chalupu v Nebeské Rybné v podhůří Orlických hor. Tam pobýval se svými spolužáky a maloval nedotčenou, romantickou přírodu ve všech ročních dobách. Jeho talent se dobýval na svět pomalu a těžce. Profesor Holý a jeho spolužáci vzpomínají na množství studií a skic, které zničil jen proto, že s nimi nebyl příliš spokojen. Nezlomná vůle a píle se však nakonec prosadila a zvítězila. Po úspěšném zakončení studia dostal Jaroslav Mejstřík po dva roky studijní stipendium a zároveň působil nadále ve školním ateliéru jako Holého asistent.
Poslední dvě léta Mejstříkova života byla zaplněna velkou tvůrčí aktivitou, ale zároveň byla i léty kritickými. Přihlásila se zrádná choroba, jež se projevovala úpornými bolestmi hlavy a potížemi zraku. Jaroslav však trpělivě překonával všechny nástrahy, věřil lékařům a o to usilovněji maloval. Jeho obrazy "Jaro v Pěčíně", "Větrný den", "Nad Nebeskou Rybnou" či "Zima doma na dvorku", ve kterém zachytil přírodní zátiší někdejší kamenic-ké dílny, byly vystaveny na výstavách, kterých se on sám bohužel již nedožil. Ve stejném měsíci jako se narodil, ale na jeho konci, 31. července 1956, se po šestadvaceti letech uza-vřelo jeho dílo.
Posmrtná výstava v Praze a na ni navazující výstava v Hradci Králové a také výstava v Nechanicích, k jeho nedožitému životnímu jubileu, připomněly krutý osud nadaného výtvarníka. Ve všech článcích a katalozích se autoři shodují, že odešel umělec, který dík své pracovitosti, nadání a povahovým vlastnostem se mohl stát jedním z velkých mistrů naší krajinomalby. Jaroslav Mejstřík tak rozšířil dlouhou řadu těch tvůrců, kteří zemřeli předčasně. Profesor Holý, nad rakví na nechanickém hřbitově, tuto tragédii charakterizo-val hluboce dojemně - zmařené naděje.

JAN DINGA
Patří mezi nejmladší generaci výtvarných umělců svázaných s Nechanicemi. Narodil se 3. dubna 1952 v Lánech. Je ředitelem Základní školy v Nechanicích. Přistěhoval se a žije s rodinou v domku po manželčiných prarodičích. Studoval soukromě u akademického malíře Ludvíka Jelínka na Kladně, poté na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem výtvar-nou výchovu a češtinu, malbu u akademického malíře Miroslava Proška. Vystavovat začal v roce 1975 po skončení studií na Kladně a pokračoval v řadě míst v severních a severozápadních Čechách. Od devadesátých let, kdy změnil působiště, měl výstavy též ve středních a východních Čechách i v zahraničí. Zájem o malování v něm probouzela matka. Dinga tento vliv charakterizuje slovy: " Ukazovala mi výtvarné publikace, např. Vincenta van Gogha, a mě poutalo jak zajímavě lze vyjádřit a přetvářet skutečný svět. Zkoušel jsem malovat sám, kopíroval jsem naše i světové malíře." Na výtvarnou školu se nedostal. M. Prosek, jeho učitel na vysoké škole, jej uvedl do tajů techniky malby a probouzel v něm vztah k českému i světovému malířství, zejména Símovi, Medkovi, Mužikovi. Už na studiích projevoval Dinga lyrické sklony a určitou básnivost ve svých pracích. V současné době vychází z citového vnímání přírody jako celku i jejich detailů, úžasu z existence její mnohotvárnosti. Jeho obrazy, převážně nefigurální povahy, pomíjejí optické znaky prostředí, aby přírodu zobrazily různými fragmenty a jednotlivými strukturálními formami různé barevnosti. Lze mluvit o ustrnutí v okamžiku, o vnitřním zření, které vychází z jeho pláten. Vytváří obrazy, které divák přehlédne najed-nou a postupně je vtažen do vnímání případných detailů. Nechává jej nahlédnout do svého nitra, tajemných prostorů, chce pohladit jeho smysly poetickou malbou. Inspirují jej objek-ty na zemi, na vodní hladině i pod zemí, v kosmu. Díla jako "Hvězda", "Svět kamenů", "Světla hvězd", "Pláně pro setkání tajemných sluncí" apod. nejsou narativní, nesdělují konkrétní, ale více navozují určitou náladu, pocity, a vedou k zamyšlení a domýšlení mezi symbolikou a realitou. Dingovu tvorbu lze zařadit do současného proudu lyrické abstrak-ce. Tomu napomáhá i barevnost, většinou monochromní s drobnými barevnými akcenty. Kromě olejomalby nejsou mu cizí ani různé grafické techniky. V jeho tvorbě nechybí ani poeticky pojednané motivy z Nechanic.

Své umělecké krédo vyjádřil Jan Dinga slovy: "Krása je na světě proto, aby se jí člověk snažil přiblížit tím, že k ní něco přidá. Tak vznikla a tak žije dál. Nevědomá květina mezi tisíci květy. Snažím se, aby moje obrazy byly pro diváka neznámým zázrakem." Toto předsevzetí se umělci - pedagogovi daří plnit. Svědčí o tom zájem veřejnosti o jeho výtvarná díla.

VLADIMÍR HUBÁČEK
20. srpna 2002 se dožil v plné svěžesti sedmdesátin nechanický rodák, automobilový závodník a dlouholetý reprezentant ČSR Vladimír Hubáček. Pochází z domu čp. 292 v Palackého ulici, kde měla rodina od konce 19. století menší firmu na výrobu cementových trub. Hlavním zdrojem materiálu byl Hubáčkův písník v hrádovském kopci. Betonová masa se odlévala do forem různého kalibru a poté se prefabrikované výrobky dosoušely na dvoře.

Vladimírova babička byla nadšenou divadelní ochotnicí v Jednotě Koláru, stejně jako její oba synové, Vladimírův otec a strýc Vojta. Vojtěch Hubáček byl vynikajícím zpěvákem na nechanické operetní scéně třicátých let, stejně jako v mnoha divadelních rolích první milovníkem. Za války utekl z totálního nasazení v Říši a po několik roků se až do osvobození ukrýval doma v nádvorní kůlně. Malý Vláda o strýčkovi věděl, ale nevyzradil jej. Zato k divadlu příliš nelnul, spíš jej zajímalo montování kol a jiných mechanismů, a také, jak vzpomínají jeho kamarádi z ulice, po válce i rozebírání trofejních zbraní a munice.

Hubáčkovo cementářství příliš neprosperovalo, odbyt byl minimální, a tak se rodiče rozhodli odstěhovat do Prahy. Jeho otec přijal místo řidiče u Červeného kříže, matka měla domovnictví. Vladimír byl dán do učení na automechanika ke svému strýci - motocyklo-vému závodníku Jaroslavu Křížoví.

Zde se projevil jeho talent, píle a láska k motorům, kterým se naučil rozumět a brzy se stal členem týmu, který sestavoval závodní automobily. Od strýčka si opatřil a zdokonalil motorku pětistovku a snil o kariéře motocyklového závodníka. V průběhu vojenské služ-by se vše vyvinulo jinak. Z plzeňské posádky byl převelen do Prahy do UDA (Ústřední dům armády - nynější Dukla), kde se začínal formovat motoristický oddíl. Z počátku zde pracoval jako automechanik a posléze dostal příležitost začít i závodit.

Jeho prvním závodem byla Cena Prachovských skal, při kterém díky přílišné snaze hned v tréninku havaroval, když v Prachově narazil do jabloně. Vynahradil si to hned ve druhém závodě v Českém Těšíně. Zde zvítězil a obdržel svou první motoristickou cenu - krásnou broušenou vázu.

Reprezentovat ČSR začínal v roce 1956 v těžké Adriatické rallye na území Jugoslávie s vozem Spartak. Shodou okolností opět, tentokrát ale naprosto nezaviněně, havaroval. Vladimír se z několika počátečních neúspěchů dokázal poučit, svědomitým tréninkem, dokonalou přípravou vozu i znalostí trasy se stával vítězem nejen jako závodník, ale i soutěžní jezdec v mnoha domácích závodech a později i v zahraničí v daleko silnější konkurenci.
Ozkusil, jak se jezdilo závodně v Tudorech, Tatraplánech, Spartacích a Oktáviích a přešel na zahraniční značky Melkus, Lotus, Renault Gordini a nakonec slavnou Renault Alpine, se kterou vyhrál kde co.

Desítky a stovky absolvovaných závodů nelze vyjmenovat, tak alespoň namátkou na-příklad startoval na závodech v Budapešti, Piešťanech, či Velké ceně Brna, kde dostal svůj první zlatý věnec. Závodil ve formuli Junior a pak ve Formuli 3, zúčastnil se slavných ral-lye Šumava, Praha, Wiesbaden, Škoda, Barum, Zlaté Písky, Jeseníky, jel maďarskou Volán rallye, Cordatic rallye i známý Raid polski. Nejvíce si cenil vítězství v Rallye Vltava. Jeho spolujezdec spočítal, že jen v trénincích na Šumavě najezdil tolik kilometrů, že by obsáhl cestu kolem zeměkoule.
Stal se držitelem prestižní ceny Zlatého volantu, byl jmenován zasloužilým mistrem sportu. Jeho sportovní kariéra stoupala tak, že se stal živou legendou - nejznámějším a nejlepším představitelem našeho poválečného automobilového sportu. Úspěchy se nedostavovaly zadarmo, ale po tvrdé přípravě. Déle než třicet let byl členem Dukly Praha a když končil závodní činnost, koupil si milovanou Alpinu s sebou do důchodu.

Láďa Hubáček, jak mu nechaničtí kamarádi a přátelé dodnes říkají, ze svých úspěchů nezpychl. Zůstal nadále přátelský a otevřený, hubáčkovsky trochu flegmatický. Do rod-ného města se občas vrací na sjezdy a setkáni spolužáků z měšťanské školy. Volant neo-pustil a jezdí nyní jako osobní řidič u hraběte Kolowrata.

MUDr. JAN ŠTROS se narodil 2. listopadu 1830. Jako lékař působil v Kutné Hoře. Zde byl zvolen za poslance zemského sněmu Českého království. Vlastenecké cítění prokázal podpisem české deklarace v roce 1868, v níž byly shrnuty spravedlivé požaďavky českého nároďa vůči rakouské říši. Volbu za poslance opakoval celkem pětkrát. K 1. květnu 1867 byl jmenován okresním lékařem v Nechanicích. Náročné povinnosti vyplývající z této funkce jej donutily vzdát se v roce 1872 poslaneckého mandátu. Doktor Štros pracoval také jako

lékař pro personál harrachovských velkostatků v hraběcí nemocnici v Nechanicích. Po válce roku 1866 podpořil stavbu nové nemocnice a získal pro tuto myšlenku mnohé dary. Po rozdělení okresu Nechanice na tři zdravotní obvody mu byl svěřen obvod stračovský se sídlem v Nechanicích. Poté byl jmenován primářem okresní nemocnice. Kromě lékař-ské praxe byly jeho další aktivity neuvěřitelně rozsáhlé. Má zásluhu na zřízení Občanské záložny v Nechanicích v roce 1868, ve které byl v prvních letech předsedou správního výboru. Po čtvrt století (bez jednoho roku, 1868 - 1892) byl členem okresního zastupitel-stva, z toho čtyři léta jako úřadující náměstek okresního starosty. Dále zasedal v okresní školní radě a dlouho pracoval jako člen městského zastupitelstva. Stal se jedním z prvních členů a funkcionářů Místního odboru Ústřední Matice školské. S JUDr. Josefem Štolbou založil okrašlovací spolek, byl zvolen jeho prvním předsedou a dalších čtyřicet let zastával funkci místopředsedy. Jeho zásluhou byl v roce 1895 zřízen na obecním pozemku u starého hřbitova park. Spolu s přáteli z kutnohorského Sokola pomohl založit sokolskou jednotu v Nechanicích a byl jejím prvním starostou. Na sklonku života se léčil v lázních Sedmi-horkách. Po nastalých srdečních potížích byl převezen do hořické nemocnice, kde 27. čer-vence 1900 zemřel. Je zatím jediným nechanickým funkcionářem, kterému vděční spoluobčané za zásluhy o město postavili pomník a pojmenovali po něm sady, ve kterých byl pískovcový obelisk vztyčen.

MUDr. ANTONÍN SIXL patří mezi významné, byť zapomínané rodáky, protože v Nechanicích přímo nepůsobil. Narodil se zde v rodině právníka 11. ledna 1900, symbo-licky v roce, kdy dr. Stros zemřel. Jeho otec byl c. k. státním notářem a také pracoval jako přednosta kanceláře městské spořitelny. Po maturitě na gymnáziu v Novém Bydžově vystudoval Antonín na přání rodičů práva. Pak ale uplatnil svou touhu pomáhat nemocným a jako své životní poslání si vyvolil povolání lékaře. V jednatřiceti letech promoval na lékařské fakultě v Bratislavě. Lékařskou praxi nastoupil v Brně, odkud přešel do Ostravy a seznámil se zde s docentem Bedrnou. Oba lékaři změnili působiště a odešli do Hradce Králové společně zakládat lékařskou fakultu, na které rovněž přednášel. MUDr. Sixl byl zručným operatérem, erudovaným vědeckým pracovníkem a oblíbeným učitelem na lékařské fakultě. Zemřel po těžké nemoci v roce 1956.
Lékařskou trojici doplňuje rodačka MUDr. ZDENA KUNCOVÁ, docentka dětského lékař-ství v Praze. Byla dcerou ředitele měšťanské školy Josefa Klepla a její živé vzpomínky na rozverné mládí v Nechanicích a okolní přírodě jsou otištěny v brožuře "Nechanice a okolí v historii a dnes".

Dcera nechanického lékaře MUDr. Feltla Hedvika se prosadila a získala věhlas ve světě jako zpěvačka. Studia absolvovala u profesora J. N. Fuchse ve Vídni. Od roku 1893 působila v operním souboru v Hamburku pod vedením Gustava Mahlera. Pod uměleckým jménem HEDA FELDENOVÁ vystupovala v rámci jednotlivých angažmá v opeře ve Štětině, Norimberku, Magdeburku a také v Národním divadle v Praze. Stálou členkou souboru se stala v letech 1902 - 1912. Na naší první scéně zpívala jako altistka, někdy i mezzosopránové větší či menší role z děl českých i světových skladatelů, například Ježi-babu v Rusalce nebo Ludmilu v Prodané nevěstě. Z počátku jí byla Z. Nejedlým vytýkána nedokonalá výslovnost, ale tento nedostatek odstranila. Po odchodu z Národního divadla se usadila ve Vídni a věnovala se výuce operního zpěvu. Narodila se v Nechanicích 17. 3. 1866, kde působil její otec jako lékař harrachovského panství. Přistěhoval se s ostatními panskými úředníky po požáru sadovského zámku v roce 1844. Byl znám jako lidumil a zasloužil se o ošetřování nemocných při epidemii cholery a raněných v bitvě 3. července 1866. Za obětavou lékařskou pomoc byl roku 1858 vyznamenán. Hedvika Feltlová zemře-la ve Vídni 13.11.1922.

JULIUS JELÍNEK se narodil roku 1874 v Nechanicích. Studoval v letech 1892 - 94 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a další tři roky malbu na Akademii výtvarných umění u Vojtěcha Hynaise. Vstoupil do služeb hraběte Harracha a působil v Libčanech, kde byla na zámku část správy panství. Byl výtvarníkem a uměleckým poradcem harra-chovských skláren, pro které navrhoval výzdobu a tvary skleněných výrobků pro krkonošskou huť v Novém Světě - Harrachově. Kromě toho maloval obrazy a vystavoval, například v Krasoumné jednotě v Praze v roce 1902 dva kvaše - "Růže" a "Štěstí". Na výstavě českého severovýchodu v Hořicích v Podkrkonoší v roce 1903 to byly oleje "Dušička ulétá", "Finále", "Pověst štědrovečerní noci" a "Podobizna si. H. M.". První soubornou výstavu měl ve foyeru Klicperova divadla v Hradci Králové, na níž pře-vládala figurální malba. Ale již na další opět v Hradci Králové v roce 1917 se uvedl jako krajinář krkonošské přírody. Téhož roku vystavoval v Topičově salonu v Praze několik akvarelových obrazů opět z oboru krajinomalby: "Lesní tůň", "Modré květy", "Bouřlivá nálada", "Zimní klid". Zemřel v Čelákovicích 21. dubna 1918.

FRANTIŠEK PAVELKA se narodil v Nechanicích 24. června 1894. Studovat začal na pražské akademii, kde byl od roku 1914 žákem profesora Preislera. Další tři roky se zdokonaloval ve speciální škole u profesora Maxe Švabinského. V roce 1920 začal působit jako středoškolský profesor na reálném gymnáziu v České Lípě a pak v Praze. Roku 1925 byl za svou tvorbu vyznamenán italskou vládou řádem "Cavaliere delLOrdine della Corona dltalia". Jako stipendista podnikl v roce 1930 studijní cestu do Itálie, na Sicilii a do Tunisu. Uspořádal řadu výstav například v Českých Budějovicích, v knihkupectví Aventinum v Praze, zúčastnil se výstav v Mladé Boleslavi, Kolíně a v Tunisu.

Těžiště jeho tvorby spočívá v grafické tvorbě, jejíž jednotlivé techniky používal při ilustraci řady knih. Například vyzdobil knihy Jaromíra Rašína "Duše ženy" technikou suché jehly, a "Legendu o zvláštním utrpení mladého křesťana" zdařilými akvarely. Dále ilustroval tvorbu: Jiřího Karáska ze Lvovic "Háj Militin", Jaroslava Durycha "Panenky" a "Čert a cikánka", Nerudovy "Hradčanské pověsti", Stevensonův "Ostrov pokladů", básně Čelakovského (Toman a lesní panna) a Macharovy (Palestyna). Pro vydavatelství Aventi-num ilustroval knihu "Tisíc a jedna noc" a některé další. Je autorem řady ex libris prove-dených opět technikou suché jehly. Tato drobná grafická dílka vyšla v samostatné sbírce nákladem Josefa Hladkého. Jeho ex libris putovala i do zahraničí, například do sbírky ge-nerála Grazzianiho v Itálii.

Daleko méně osobních údajů je známo o dalším rodákovi, akademickém sochaři LADISLAVU DUNDOVI. Narodil se v Nechanicích 9. dubna 1887. Za první světové vál-ky vstoupil do ruských legií a působil v československé vojenské nemocnici č. 1. Vrátil se v hodnosti nadporučíka. Sochařskou tvorbu studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze postupně u Ladislava Šalouna, Josefa Drahoňovského a Stanislava Suchardy. Z jeho tvorby se připomínají díla "Žal", "Tanečnice", "Polibek", "Spící žena" - mramor a "Podobizna V. P." - bronz.
Dosud neznámým výtvarníkem byl JAN URBAN, akademický malíř, který se narodil v Nechanicích 3. srpna 1874. V Pardubicích se vyučil malířství pokojů. Spisovatel JUDr. Josef Štolba, který zde v té době již působil jako notář, u něj objevil umělecké nadání a o nechanického rodáka se postaral tak, že byl přijat na pražskou akademii. Zde studoval malbu ve speciální škole profesora Ženíška. Oblíbil si malbu obrazů s náboženskou tématikou. Účastnil se soutěže na výzdobu jednoho okna v katedrále sv. Víta na pražském Hradě. Dále se věnoval karikaturám, které maloval velice osobitým stylem. Záhy ohluchl a vzpomínkou na lepší chvíle je karikatura nazvaná "Muzikanti". Reprodukce jeho karika-turních kreseb přinášely naše i zahraniční noviny. Zemřel 21. prosince 1921 v Praze. V roce 1928 mu byl na Olšanských hřbitovech odhalen pomník podle modelu sochaře Franty Úprky.

K nechanickým osobnostem patří i dva historiografové. Prvním je profesor JOSEF PEŠEK, narozený 14. dubna 1879 v Lochenicích. Po středoškolských studiích v Hradci Králove a Novém Bydžově, kde maturoval, se věnoval studiu dějin a české literatury na univerzitě v Praze. Navštěvoval mj. též přednášky profesora Masaryka. Po absolutoriu učil v Plzni, tři léta na reálce v Hradci Králové, v Karlině a čtvrt století na Akademickém gymnáziu v Praze. Publikovat začal v roce 1900 a stále více se tématicky přikláněl k dějinám a osobnostem severovýchodních Čech. Mezi tyto práce patří první obsáhlá historická mo-nografie "Nechanice nad Bystřicí". Po válce se mj. věnoval tvorbě vlastivědných a dějepisných učebnic.

Dr. Pešek byl osobností veřejně činnou jako člen řady vlasteneckých spolků. Mezi nejvýraznější patří funkce starosty Sokola v Praze Bubenči. Byl také zakladatelem slavného divadélka Říše loutek. Významné a povzbudivé byly jeho projevy v době ohrožení repub-liky v letech 1938 a 1939. Ani v období protektorátním neustrnul. Již jako penzista pečoval o výchovu mládeže v obci Kostomlátky u Nymburka. I zde hledal cesty jak promlouvat aktuálně k lidem, třeba prostřednictvím ovocnářského spolku. Jeho píle byla příslovečná. K šedesátinám mu bubenečtí sokolové věnovali plastiku od sochaře Karla Kotrby v typickém postoji přednášejícího. Mezi mnoha gratulacemi byl i veršovaný telegram: "Je věru věc těžká/ holou dlaní zabít ježka/ a prací umořiti Peška."

Knihu "Nechanice nad Bystřicí" napsal Pešek z popudu nechanického rodáka Aloise Bohdaneckého, správce cukrovaru knížete Jana Liechtenštejna v Peckách. Vyšla v roce 1916 k připravovanému 50. výročí povýšení na město v následujícím roce. Autor v ní zachytil historii Nechanic od nejstarších dob až po první desetiletí 20. století. Pečlivě se však vyhnul jakékoli zmínce o světové válce. Podstatnou část knihy zabral zevrubný popis nechanických gruntů. Kromě toho čerpal řadu informací z novinových článků v regionálním tisku. Přestože práci zaměřil převážně na hospodářské dějiny a vylíčení sociálních poměrů, je stále nejdůležitějším pramenem historie města.

Druhým historiografem Nechanic, byť ne z profese, je VÁCLAV HOŘEJŠ. Do Nechanic přišel v polovině října roku 1956 z Borotína u Tábora, kde byl ředitelem školy. Do téže funkce nastoupil i zde. Ocitl se ve zcela neznámém prostředí, se kterým se však začal rychle seznamovat, neboť byl krátce po nástupu zvolen v roce 1957 poslancem Východočeského KNV. Funkci v lidosprávě vykonával svědomitě, i když jeho volební obvod obnášel více než třicet obcí. Na schůzích ve vesnicích v okolí Nechanic se několikrát setkal se zmínkami o předcích Bedřicha Smetany. V domě ve Smetanově ulici, který si koupil, objevil na půdě doklady o původních majitelích - harfenících. Obě témata, jak smetanovské, tak harfenic-ké jej do sebe doslova vtáhla a začal se jimi ve volném čase zabývat. Plnil tak starou kan-torskou povinnost - věnovat se kromě výuky též osvětové činnosti. Zlom v jeho životě nastal po roce 1968, kdy pro své postoje a aktivity související s okupací byl v roce 1970 zbaven vedení školy a mohl nadále působit jako druhořadý učitel, který nesměl mít tříd-nictví ani přespočetné hodiny. Václav Hořejš přesto na Nechanice a veřejné působení nezanevřel.
Soustavným studiem pramenů se dopátral k nejstarším známým předkům skladatele Bedřicha Smetany a opravil některé nesprávné závěry Zdeňka Nejedlého. Zejména cenné jsou údaje o Petru Smetanovi, prvním známém nechanickém rychtáři a majiteli nechanického gruntu v sousedství panské hospody a o příslušnících jeho rodiny. O svém bádání vydal vlastním nákladem erudovanou práci "Ze života předků Bedřicha Smetany"

Druhým tématem bylo nechanické harfenictví. Začal sbírat všechny dostupné dokumenty o tomto nelichotivém fenoménu, vyslechl žijící pamětníky, zachránil poslední nechanickou harfu. Výsledky svého studia srovnal s dřívějšími publikacemi a mnohé nesprávné a neobjektivní závěry se snažil opravit. Vše shrnul ve vlastní práci připravené k vydání. Mnohé poznatky poskytl nezištně Jiřímu Kleňhovi pro knihu "Harfenictví v Čechách". Články V. Hořejše nalezneme v časopisech odborných (Vesmír, Československá ornitologie), vlastivědných (Kraj kalicha), dětských (Mladý hlas, Ohníčky mládí) i v denním tisku (Nové Hradecko, Pochodeň, Náš kraj aj.).
Tato publikační činnost svědčí o tom, že nezapomínal ani na svou původní učitelskou aprobaci přírodopis (též matematika, fyzika, chemie) a věnoval se problematice a stavu nechanické přírody. Je jejím znalcem a bystrým pozorovatelem. Svá zjištění popsal v řadě článků publikovaných (a mnohdy doslova alarmujících) v Nechanickém zpravodaji. V tomto měsíčníku zveřejňoval i dílčí studie nejen o předcích B. Smetany a harfenictví, ale i o různých památkách a dalších zajímavostech města a blízkého okolí. Mnohé partie nechanické krajiny také zachytil na drobných olejomalbách. Za téměř půlstoletí života v Nechanicích s nimi srostl a zasloužil se o jejich duchovní rozkvět.

Výčet rodáků a významných osobností uzavřeme těmi, kteří zatím čekají v zapomnění na badatele, který by prostudoval jejich dílo a životní osudy a zařadil je do historie města. Je to další výtvarný umělec - sochař Antonín Saník, generál - vojenský auditor Josef Rodr, čestný občan Nechanic, pochovaný na zdejším hřbitově, o němž jsou zatím známy jeho lidumilné skutky ve prospěch chudých (nadace ve výši 20 000 Kč ustanovená podle jeho závěti) a Ignác Skroup, bratr skladatele naší hymny, učitel a nechanický kapelník. Mezi nejstarší a nejméně známé rodáky patří J. Bohdanecký, příslušník jednoho z prastarých nechanických rodů, kanovník vyšehradské kapituly Petra a Pavla, František Blažej Rašín, převor řádu Milosrdných bratří, a Eduard Žďárský, purkmistr pražské čtvrti Žižkova.