Nechanicko znak Mikroregion Nechanicko

Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15
Firma LINDR.CZ s.r.o - nabídka volných pracovních pozic
16 17 18
Putovní kino Sadová - Ženy v běhu
19 20
21 22 23 24
Letní kino Probluz - ŽENSKÁ POMSTA
25 26 27
28 29 30
Zpravodaj MAS Hradecký venkov 6/2021
1 2 3 4
Drobečková navigace

Mikroregion > Historie - původní > Rok 1866

Rok 1866

ŠESTAŠEDESÁTÁ - 3. ČERVENCE 1866

Předzvěstí válečných událostí a blížících se bojů na Královéhradecku roku 1866 byla některá nařízení vyšších míst týkající se přemístění úřadů, bezpečnostních a zdravotních opatření. Asi v polovině června došlo nařízení místodržitelství v Praze, aby všechny školy byly upraveny jako vojenské nemocnice. Nechanická škola splnila tento příkaz 26. června. V tomto měsíci se také z Hradce Králové odstěhoval do Nechanic c. k. berní úřad, 1. července jej následoval okresní úřad. 30. června dospěl do města předvoj ustupujícího rakouského vojska po prohrané bitvě u Jičína. 1. a 2. července přibyl spojenecký saský armádní sbor, jezdectvo, pěchota, dělo-střelectvo a týl, který ustupoval přes Smidary rovněž od Jičína. Saské voje se rozložily za městem směrem k Lubnu, děla zakopali Sašové na Jehličkám kopci, na Hůrce a jeden kanón na hrázi ke Starým Nechanicím a Stýskalu. 2. července k večeru byly strženy mosty přes Bystřici. Luka byla po vytrvalých deštích zatopena. O možném průběhu války se však začalo mezi občany Nechanic rokovat mnohem dříve. Skupina sousedů v Lubenské ulici složená převážně z vysloužilců si dokonce začala říkat válečná rada. V jejím čele stanul tabáčník Ulrych. Denně před i po vypuknutí bojů na území Čech hodnotili tito veteráni nastalou situaci zejména z hlediska odolnosti josefovské a královéhradecké pevnosti. Tak jako do okolí, i do Nechanic pronikla fáma, že Prusové v místech, která obsadí, berou všechny zbraněschopné muže do armády. Proto se mnozí nechaničtí muži chystali před Prušáky uprchnout. Mnozí tak skutečně učinili, ale jak se později ukázalo, naštěstí šlo o poplašnou zprávu. Prusové po obsazení městečka spíš rekvírovali koně na přípřež, dobytek a ostatní potraviny pro stravování vojska, které si pro dlouhé zásobovací cesty ze vzdáleného Pruska muselo opatřovat potraviny z místních zdrojů. A nikdo z občanů jim je nenabízel sám od sebe a dobrovolně. V Nechanicích, stejně jako všude v okolí, bylo v domácnostech mnoho cenných předmětů poschováno, zakopá-no do země po zahradách a dvorech. Peřiny a trvanlivé potraviny byly zazdívány. To, co bylo možné pobrat s sebou, bylo připravené k evakuaci. Nakonec vše dopadlo jinak. Ukázalo se, že boj a následný ústup saské a rakouské armády přes Nechanice a postup pruských jednotek ráno 3. července byl tak nenadálý a rychlý, že se podařilo utéci z městečka jen někomu. Teprve několik dni po bitvě se tito uprchlíci postupně vraceli domů. Často shledávali, že jejich obydlí, které zůstalo zcela opuštěno, bylo vyrabováno. Tam, kde zůstal někdo z domácích přítomen, si toto vítězové nedovolili, pouze se domáhali vody, jídla a v nejhorším případě rekvírovali. Vody se ale museli domácí vždy napít před nimi, z obavy, aby nebyla otrávená. Stejně si počínali u pokrmů. To jsme ale poněkud předběhli vlastní průběh bojů.

3. července roku 1866 vstoupily Nechanice spolu s Cerekvicí nad Bystřicí a Sadovou do historie jako jedno ze tří míst, kde začala rozhodující, osudná bitva války, kterou vyvolalo Prusko, aby se stalo vedoucí silou v Německu, tehdy spolkovou zemí skládající se ze 38 větších i menších státečků, v jejímž čele stálo dosud Rakousko. Pruská armáda po vítězství na německé půdě postoupila třemi proudy do Čech. Po několika bitvách se pruské armád-ní sbory soustředily v prostoru západně od Hradce Králové, kam se před nimi stáhla ra-kouská armáda v očekávání dalšího střetu. Podle kronik celou noc z 2. na 3. červenec pršelo.Teprve k ránu déšt pomalu ustával. Nad údolím Bystřice, deštěm silně rozvodněné, se táhla mlha. Na levém křídle 12 km dlouhé rakouské frontové linie byl nasazen spoje-necký saský královský sbor. Ještě 2. července po bitvě u Jičína 29. června vojska na obou stranách odpočívala. Rakušané i Sašové budovali obranná postavení. V předvečer bitvy stál ve Starých Nechanicích saský 8. pěší prapor, v Nechanicích tábořila jedna eskadrona jízdy a 7. pěší prapor. Přední stráže byly vysunuty daleko před město. Krátce po půlnoci 3. července byly doručovány rozkazy polního zbrojmistra Bene-deka z hlavního štábu rakouské armády sídlícího v Hradci Králové. Velitel sboru, saský korunní princ Albert, obdržel pokyn zaujmout se svými oddíly postavení od Kunčic přes Nechanice, Lubno a Popovice až na výšinu u Třesovic, kde měl být navázán dotyk s rakouskými útvary. Princ Albert si však vymohl změnu v rozmístění tak, aby jeho hlav-ním opěrným bodem a velitelským stanovištěm byla Probluz. V Nechanicích se již 2. července stávala situace chvílemi nepřehlednou, protože město bylo přeplněno civilním obyvatelstvem prchajícím před postupující pruskou armádou. O půl osmé 3. července vystoupil z lesa západně od Starých Nechanic předvoj pruské 31. brigády, které velel generál Scholler, a zaútočil na Sasy. Ti ustoupili do Nechanic, zapálili a strhli za sebou poslední most přes Bystřici. Zatopená luka zbrzdila, značně po-stup pruských jednotek, jejichž zákopníci museli opravit most. V městské kronice popsal starosta Čerych začátek boje o město takto: "V 7 hodin začali Sašové vydávat chléb a maso k vaření. Koně jezdili napájet do Bystřice, nalehko bez kabátů. Pojednou se ozval výstřel z pruského děla. Nastal zmatek. Jízda uháněla zpět se obléci. Pěchota vyburcovaná poplachem spěchala do zbraně. Přijeli rakouští husaři a boj začal." Trval asi hodinu, než bylí Sašové definitivně z města vytlačeni. Protože útočící pruské jednotky neměly nablízku jako podporu děla, bojovalo se pouze pěchotními a jezdeckými zbraněmi. Díky tomu zůstalo město ušetřeno od požárů a rozstřílení.

Předvoj pruské Labské armády ovládl Staré Nechanice, její pionýři rychle opravovali pobořený most přes řeku a čelné oddíly zaútočily na město. Jako první pronikli na náměstí tři pruští vojáci a za nimi tři důstojníci na koních. Sašové se téměř celou hodinu bránili fyzilírskému praporu 28. pruského pluku. Fyzilíři byli vybraní střelci a tvořili elitní jednotky. U hřbitova (dnešního parku) stála saská baterie a vydatně podporovala svou pěchotu, ovšem marně. Dobývání Nechanic bylo posilováno z jedné strany útokem přes Komárov na Lubno, kam se drala přes zavodněné louky pruská pěchota, a na opačné straně útokem na Kunčice. Ty také nejdříve padly, dvě setniny saského sboru ustoupily k Hrádku a dva pruské prapory, které se je jaly pronásledovat, se dostaly do týlu saských jednotek bojujících ve městě. Pod tímto tlakem museli Sašové z Nechanic ustoupit a boj se přenesl k Lubnu, později k Dolnímu Přímu a odpoledne na Probluz.
Pruský přechod po jediném opraveném mostě přes řeku probíhal zvolna, zejména jej zpomalovala děla a povozy s municí. Teprve o půl desáté překročily další prapory generála Cansteina vodní tok a až kolem jedenácté hodiny se pohnuly směrem na východ. Tepr-ve poté mohl pruský generálporučík Herwarth vyslat 14. divizi směrem na Lubno a Probluz a 15. pruská divize byla dirigována přes Hrádek proti Hornímu Přímu. Saské oddíly se nejprve zachytily na výšinách nad Lubnem a na Jehlickém kopci, kde se jim nějaký čas dařilo zadržovat postup nepřítele, který však soustředěným útokem Lubno obsadil. Největší potíže způsobovala útočící pruské pěchotě saská dělostřelecká palba z Jehlického kopce, neboť Prusové neměli v té době své dělostřelectvo k dispozici. Proto se rozhodli toto palebné postavení obejít a obklíčit. Sašové tím byli přinuceni ustoupit a boj se přenesl na Přím a Probluz. Zde se saský sbor v krvavé řeži hrdinně bránil až do odpoledne, kdy byla bitva rozhodnuta v prostoru chlumské výšiny ve prospěch Prusů. Nastal zoufalý ústup.

Nechaničtí občané, pokud nestačili před frontou utéci, sledovali boj ze svých domovů. Když se přenesl mimo město, viděli dým z požárů a slyšeli dunění dělostřelby na obzoru v Dohalicích, Mokrovousích, Lípě a Chlumu. Vlastní důsledky války poznávali již v odpoledních hodinách. Nechanice byly jednou z prvních velkých obcí, kterou pruské jednotky 3. července ovládly. Postupující vojsko si vynucovalo na civilním obyvatelstvu nejen jídlo, ale začalo také rekvírovat koně a dobytek. Nevyhnul se tomu ani starosta Čerych, kterému na dvoře zabrali vůz s párem koní připravený k evakuaci, kdyby město začalo hořet. Dalšího koně vyvedli z maštale a z chléva tři krávy. Dobytek přivázali k povozu a přes protesty majitele odjeli.

Okolo poledne přibyl do města první lehký pruský lazaret, zatím bez lékaře. Pohroma nastala po šestnácté hodině, když se do města vrátili vojáci z vyhrané bitvy. Byli vyhladovělí a vydrancovali všechny krámy, sklepy, sýpky. Prádlo a kuchyňské nádobí bylo zabrá-no pro ošetřování raněných. V podvečer se začali objevovat první zajatí rakouští a saští vojáci. Byli nejprve internováni v okresním domě. Kolem osmnácté hodiny byla přivedena do města velká skupina asi osmi set zajatců a ti byli zavřeni v Čerychově parním mlýně, (Vydrův dům v Palackého ulici). Důstojníci byli umístěni v kasárnách finanční stráže. Místnost byla tak malá, že si nemohli pořádně sednout a již vůbec ne lehnout. Druhý den byli všichni odvedeni bez jídla směrem na Nový Bydžov. Asi třetí den po bitvě se dostavil do Nechanic hlavní osnovatel války, pruský ministerský předseda Otto von Bismarck. Popíjel kávu se starostou Čerychem v čp. 80 a prováděl diplomatickou sondáž. Přesvědčoval jej, aby z titulu své funkce zahájil podpisovou kampaň u dalších politických představitelů s tím, aby se České království vymanilo z rakouského područí a přešlo pod ochranu Pruska, které by dle jeho příslibu poskytlo Cechům více svobody a národní identity. Starosta Antonín Čerych na tuto lákavou nabídku nereagoval.
Raněných mezitím přibývalo a Nechanice se staly lazaretním městem. Protože Rakousko nepřistoupilo na mezinárodní dohodu o raněných v boji, sbírali Prusové nejprve na bojišti své zraněné bojovníky a teprve potom se začali zajímat o raněné příslušníky nepřá-telské strany. Postupně bylo v městysu zřízeno sedm lazaretů pro těžce a třináct pro lehce raněné. Byli soustředováni v kostele, na faře, ve škole, v okresním domě, v hostincích i soukromých domech, dokonce pod třemi velkými stany, a také na zámku Hrádek. Nejhorší byla situace v kostele. Každé ráno před pátou hodinou odsud na voze byli odváženi mrtví vojáci a ukládáni do otevřené šachty na obecním pastvišti u Bažantnice. Stal se případ, že při nakládání mrtvol začal jeden voják jevit známky života a byl rychle do kostelní lodi vrácen. Teprve druhý den, definitivně mrtvý, byl odvezen do hromadného hrobu.

Do kostela a dalších ošetřoven, kde ranění vojáci leželi na slámě, byly krátce po bitvě dodávány narychlo sbité postele z nehoblovaných prken. Přesto mnozí spočívali jen na slamnících či slámě rozprostřené na zemi. Pro raněné a někdy i padlé důstojníky začínali do Nechanic přijíždět příbuzní. Josef Sláva, tehdy chlapec, popisuje ve svých vzpomínkách, jak jeho otec, truhlářský mistr, dodával mimo postelí též rakve pro exhumaci důstojníků. U jedné takové drastické akce, kdy matka pohřbeného syna musela nejprve identifikovat, sám pomáhal. Existence takového počtu lazaretů a otevřeného hrobu zna-menala trvalé nebezpečí propuknutí epidemie. Nákaza se skutečně zakrátko projevila. Ve Starých Nechanicích propukla cholera a přenesla se v menší míře i do města.

V kronikách obcí, v nichž probíhala bitva, jsou zaznamenány i zavrženíhodné skutky hyenismu okrádání mrtvých a raněných vojáků na bojišti. Jeden takový odporný případ se odehrál i v Nechanicích. Penzista - bývalý fořt Tlapák - majitel patrového domu čp. 100 na náměstí, sebral na bojišti jednomu raněnému vojínovi hodinky i s řetízkem, přestože byl navenek velice zbožný a chodil se denně do kostela modlit. To se mu stalo osudným, neboť shodou okolností jej onen raněný voják v kostele poznal a řekl to ostatním. Ti, kteří byli lehce ranění, při další Tlapákově návštěvě kostela a modlení jej zbili tak, že na následky zakrátko zemřel. Vdova po něm byla rovněž silně nábožensky založená. Aby odčinila hanebný skutek a očistila manželovu duši od těžkého hříchu, tak na radu děkana Nosala objednala v Mnichově a zaplatila za 300 zlatých Boží hrob i se sochou Ježíše v životní velikosti. Ten je dodnes umístěn v kostele po pravé straně nedaleko hlavních dveří. Ještě za první republiky u něj o velikonocích každý Velký pátek klečívali kluci ministranti, což bylo součástí svátečních obřadů.

Truhlář pan Sláva dostal ještě jednu poválečnou zakázku: výrobu tří set dřevěných, černě natřených křížů přes dva metry vysokých. Ty potom se syny rozvážel po vsích, kde se bojovalo a starostové byli povinni jimi označit hroby vojáků pochovaných v polích. Byli zahrabáni narychlo do příkopů nebo naházeni do nehluboko vykopaných šachet. Na takto identifikované hroby byly později místo křížů osazovány kamenné pomníčky nebo litino-vé křížky. Ale i tak zůstalo mnoho hrobů zapomenuto, neboť dřevěné kříže vlivem pově-trnosti, někdy i lidským přičiněním, zanikly.Ještě několik dnů a nocí po bitvě proudilo přes město velké množství pruského vojska pronásledujícího ustupující Rakušany směrem k Pardubicím a také k Přelouči. V druhém případě to mohly být jednotky určené k obsazení Prahy a Plzně. V Nechanicích však zů-stala pruská posádka poměrně dlouho. Po městě si pruští vojáci zřídili různé kanceláře. Hlavní zásobovací stanoviště bylo v domě mydláře Norberta Žabky v čp. 56 a velel mu pruský hejtman. Vojáci chodili denně cvičit za humna na pole směrem k Jehlickému kopci. Místu se říkalo Šibenice. Cvičili za bubnovaní malých bubínků a pískání píšťal vojenské kapely. To byla jedinečná podívaná pro nechanické kluky.

Starosta Čerych uzavřel 24. srpna dohodu s pruským velitelem, ve které se zavázal převzít lazaretní nemocnice do péče obce a na svou zodpovědnost. Tím zbavil město prus-kého vojska. Kromě starosty, který byl hlavním organizátorem, se o raněné neúnavně starali a pečovali farář spolu s kaplanem Betlachem. V říjnu byli Čerych a děkan Nosál vyznamenám zlatým křížem za tyto obětavé činy. Kostel, který byl od 3. července blokován jako lazaret, byl vyklizen až 16. srpna, aby v něm o dva dny později mohla být sloužena slavná mše při příležitosti narozenin Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. Do té doby se všechny bohoslužby, včetně pouťové mše, sloužily improvizovaně v kapličce Panny Marie v Lubenské ulici. Ve škole a v bytě řídícího učitele byli ranění vojáci ještě 15. října. Nejinak tomu bylo na zámku Hrádku. Na hřbitově u kostela na Hrádku jsou hroby vojáků s daty úmrtí v měsíci říjnu 1866. Byl také uzavřen šachtový hrob u Bažantnice a později zde zřízen vojenský hřbitůvek. Tři pomníky a dva litinové kříže označují místo, kde spočinulo 565 obětí bitvy, 246 vojáků rakouských, 118 saských a 201 pruských. Je to téměř pětina z údajně 2 746 mužů ošetřených ve dvou desítkách lazaretů. Čtyři vyso-cí důstojníci byli pochováni na tehdejším hřbitově, dnešních Štrosových sadech. Jsou to: rakouský major Ernst Hoffern, rytíř von Saalfeld od 5. praporu polních myslivců, pruský setník Rudolf von Bolschwing od 7. westfálského pěšího pluku č. 56, pruský nadporučík a plukovní pobočník Reinhold von Massenbach od 3. westfálského pluku č. 16 a rakouský setník Wilhelm Rebentisch od 74. pěšího pluku. Na Jehlickém kopci v lese je hrob saského setníka Bernharda Stanislause Canzlera od 6. pěšího praporu. Byl pochován podle vlastního přání na místě, kde byl raněn. Po neúspěšném léčení v lazaretu na zámku zemřel. Pietní místo je označeno pouhou záklopovou deskou s malým pískovcovým pomníčkem zakončeným dělovým křížem. Poslední pomník se nachází na náměstí u kostela a byl věnován na památku všech vojáků padlých v obvodu města Komitétem pro udržování památek z války 1866. Jde o memoriální pískovcový jehlanec. To jsou jediné autentické památky na smutné historické období Nechanic. Ta poslední byla koule zaseknutá do fasády bývalého Drábkova krejčovství v Havlíčkově ulici, důkaz přímého boje v ulicích města. Byla označená prostým nápisem 3. července 1866, ale bohužel odstraněna součas-ným majitelem při opravě domku.

V souvislosti s písemnostmi o válce roku 1866 se město Nechanice dostalo do mnoha historických knih, průvodců po bojišti, různých brožur popisujících populárním způso-bem události a také do beletrie. Nelze je všechny vyjmenovat, natož komentovat. Připo-meneme alespoň tři: Romaneto Jakuba Arbese Newtonův mozek, jehož děj se z části odehrává v lazaretu umístěném v nechanickém kostele a vystupuje v něm historická osobnost - děkan Nosal. Druhá je Memento 1866, fotografická publikace L. Tanečka s textem V. Pražáka. Třetí se nazývá Válka roku 1866 očima kronikářů a zpracoval ji J. Sula.

Krátce po uzavření mírové smlouvy (23. srpna v Praze) se začátkem listopadu Nechanicko dostalo naposledy do širšího povědomí veřejnosti. Způsobila to návštěva císaře Františka Josefa I. po bojištích v severovýchodních Cechách. Starosta Čerych jej hned na začátku pobytu 3. listopadu v Josefově odvážně požádal, aby vzhledem ke škodám způsobeným válečným tažením a k jejich snadnějšímu odstranění povýšil Nechanice na město. Po návštěvě Chlumu vedla další imperátorova cesta do okresu Nechanice. Na jeho hranicích ve Střezeticích byla vztyčena slavobrána. Pod ní se shromáždilo harrachovské úřednictvo, panští myslivci, cechy z Nechanic s prapory a kapelou, oddíl veteránů z Nového Bydžova též se svou kapelou a velké množství přihlížejících lidí. Na bráně byl nápis: "Vítáme Tě Otče Vlasti", na zadní straně pak slova: " Bůh a láska naše sprovázej Tebe!" Když císař vystoupil z vozu uvítal jej okresní hejtman rytíř z Meyersbachu, který poděkoval za ná-vštěvu. Poté přednesl krátkou řeč česky starosta A. Čerych. Po skončení projevu bylo provoláno třikrát sláva. Vladař promluvil s nechanickým učitelem Vosáhlem, přičemž se poptal na průběh bojů, dále s děkanem Nosalem a byl mu představen kaplan Betlach a MUDr. Feltl. Ti tři se vzorně starali o raněné po bitvě. Na závěr promluvil s harrachovským správcem a zastavil se u bydžovských veteránů, které pochválil. Po darování částky 5.000 zlatých na chudé a pohořelé a za provolávání slávy odjel na Probluz a Přím. Zde pobyl krátce na harrachovském dvoře a spěchal do Hradce Králové.

Dlužno dodat, že císař na prosbu nechanického starosty nezapomněl. Žádosti vyhověl a za rok, jen o tři dny později po výročí bitvy, došlo z dvorské kanceláře ve Vídni oznámení, že Nechanice jsou od 6. července 1867 městem.