Harrachové

HARRACHOVÉ
Zemanský, později hraběcí rod Harrachů pochází z jižních Čech, a to z vesnice Harrachy nedaleko Rožmberka. Existence rodu je doložena od 13. století; erb má od počátku tři pštrosí péra zastrčená ve zlaté kouli.
Část rodu se kolem roku 1309 vystěhovala do Horních Rakous a česká větev, která byla zpočátku v rožmberských službách, později vymřela. Rakouská větev již v 16. století se domohla bohatství a vysokého postavení a vrátila se do Čech. Karel Harrach (1570 -1628) byl rádcem Ferdinanda II., roku 1627 obdržel hraběcí titul i právo razit vlastní mince a stal se tchánem Albrechta z Valdštejna a Adama Erdmana Trčky z Lípy. Karlův syn Arnošt Vojtěch se stal pražským arcibiskupem (1623 -1667), další syn Otto Friedrich se stal zakladatelem jilemnické větve. Rod postupně získával statky v Čechách a na Moravě a má zásluhy na ekonomickém rozvoji svých panství. Harrachove dnes žijí v cizině, hlavně v Rakousku, Německu, ale i v Chile.

Statky v okolí Nechanic začal skupovat Arnošt František de Paula Harrach od roku 1829 a do roku 1886 vytvořili tak Harrachove velkostatek Sadová o rozloze 6 508 ha. Nová vrchnost věnovala městečku zvláštní pozornost, dá se říci, že poměr hraběcí rodiny k poddaným městečka byl tehdy hodně patriarchální. Např. od 1. července 1848 "beze všeho ouplatku" prominul tehdy hrabě (ještě před oficiálním zrušením) všem poddaným potažní a ruční robotu. Hraběnka Anna Harrachova založila pro Nechanice nemocnici se základním jměním 20 000 zlatých, později i školku pro malé děti, členové rodiny sledovali školní vzdělání městských dětí a věnovávali jim šatstvo i knihy. Mladá hrabata, Jan a Alfred, byla vychovávána českým spisovatelem a archeologem Janem Erazimem Voce-lem, od roku 1845 do roku 1851 jeho úkol převzal český učenec Antonín Jaroslav Vrťátko. Arnošt František Harrach se účastnil Slovanského sjezdu v Praze roku 1848, zorganizoval v Nechanicích roku 1863 velkolepou hospodářskou výstavu. Roku 1841 začal stavět zámek v Hrádku, zasazený do nádherného parku, který zůstává do dnešních dnů architektonickým skvostem napodobujícím tudorovskou gotiku. Zemřel 26. 2. 1884 v Itálii a na jeho místo nastoupil syn Jan (+ 1909).

Dobrý vztah Nechanických se přenesl na nového majitele teď již velkostatku. Jan Nepomuk hrabě Harrach (1828 - 1909) byl mnohými viděn jako representant české šlechty, jako jeden z vůdců českého národa. Stanul v čele nejrůznějších hospodářských spolků na Kolínsku, kde se také zasloužil o založení rolnické školy. Měl velmi dobrý vztah k české-mu národu, byl kurátorem Matice české, finančně podporoval přírodovědecký časopis Živa, předsedal nejrůznějším spolkům, např. Slovanské besedě. Nakonec se stal dědicem nejen českých, ale i rakouských statků (roku 1886). V Nechanicích dokonce hodlal zřídit průmyslovou školu. Roku 1865 byl zvolen starostou okresního výboru nechanického. Byl jím až do roku 1875 a opět v V. a VI. volebním období 1880 -1888. Měl rovněž lví podíl na povýšení městečka Nechanic na město (dne 6. července 1867).

Jeho nástupci se však od českého národa vlivem života v sídelní Vídni odkláněli. Na Nechanicku zůstaly po první světové válce a následné pozemkové reformě v majetku Harrachů pozemky a dvůr na Dolním Přímě s mlékárnou, pozemky a dvůr s pivovarem v Sadové, polesí Dolní a Horní Přím a zámek Hrádek s Oborou a lesem Stýskal. Zámek se stal pouze letním sídlem, neboť Harrachove žili ve Vídni a na zámku Rohrau. Mladý Jan Harrach, poslední majitel, pořádal na Hrádku každoročně velkolepé podzimní hony, na které zval početné panstvo. Oženil se v říjnu 1940 a měl dva potomky, syna Bonaventuru (zemřel v roce 1961) a dceru Johannu (narozena v červenci 1944). Mladá hraběnka žila s dětmi na zámku až do konce druhé světové války, kde ji občas navštěvoval manžel v uniformě důstojníka německé armády. Po válce se odstěhovala do Rakouska. Zámek byl až do znárodnění po roce 1945 začleněn jako hospodářská jednotka harrachovského gene-rálního ředitelství v Jilemnici. Po osvobození v květnu 1945 bydlel krátce na zámku velitel 120. Gatčinské motomechanizované divize, generálmajor Ivan Pavlovic Govorov. Potomci Jana Harracha uplatňovali v devadesátých letech minulého století restituční nároky na zámek Hrádek. Nebylo jim však vyhověno. V roce 2002 byla zahájena generální oprava fasád a zámku je postupně navraceno původní červené zbarvení.